Když jsem Tima Fouche, lídra téhle partičky z Oregonu, potkal v Klánovicích, dal mi tehdy demo své kapely Merde (viz recenze v SR6). Upřímně – moc mne tenkrát nevzalo... Teď držím v rukou CD Coma Void, což jsou pohrobci zmíněných Merde, a nevěřím svým očím... tedy uším. Něco tak epicky nádherného, originálního, divokého, brutálního a neortodoxního zároveň jsem už drahou dobu neslyšel.
Obal desky vás vyvede z míry a nic nenapoví, protože umělecké cítění Tima, který je jeho autorem, je sice osobité, ale Viking jedoucí na koni uprostřed blesků vám nepoví o nic víc, než že jeho autor má zálibu v severských mýtech – a to je pravda pravdoucí, Tim je totiž maniak. O to maniakálnější je ovšem jeho hudba, kterou i s jejím originálně pokrouceným zvukem z BlackLake studia stvořil spolu se svými dvěma potrhlými kamarády Davem Hoopaughem /bg/ a Shadem Justicem /ds/. Hudbu Coma Void nelze při nejlepší vůli škatulkovat, protože v sobě obsahuje všechno od brutálního deathu přes black, grind až k hardcoru...
Nevídané, ale ono to sedí pohromadě a šlape tak sebejistě, že je to až k nevíře. Prostě blahem slintám... Pro velmi neobratné přiblížení hudby Coma Void si troufám použít náznak v podobě pikantní omelety ze starých Incantation, Cephalic Carnage, Bathory, C.S.S.O, Nasum a Converge... Slušný maglajs, co? Timovy riffy jsou bezprecedentně neurvalé a nepochopitelně provázané. Navíc je jeho vokální projev podobně proměnlivý jako jeho riffy – když vyřvává své texty, ovlivněné severskou přírodou a její mystikou, tak se dostává do tak šílených poloh, že to nelze popsat, to se prostě musí slyšet... Podobně je to i s rytmickou sekcí, jež Timovým riffům dává divoce proměnlivou, stylově variabilní, ale velmi sehranou kostru... Z tohoto zdánlivě nesourodého skeletu ale vzniká muzika, která mne nejen příjemně překvapila, ale nadchla mě a momentálně patří mezi perly mé sbírky. Nechápu a tiše naslouchám bouři Coma Void... je nelítostná, ale krásná.